Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Mariánské Lázně, výletní kavárna Nimrod ( pan Zavázal by se musel v hrobě obrátit )

7. 04. 2016 17:19:17
Je tomu právě deset let, kdy byla uzavřena věhlasná výletní kavárna Nimrod. Osud této malebné stavby na úpatí Slavkovského lesa je zpečetěn a její sláva je nenávratně pryč.

Kdysi vyhledávané místo v lesích Slavkovského lesa, nedaleko přírodní rezervace Smraďoch a blízkého pramenu Farská kyselka. Dnes je tento objekt od doby ukončení provozu v roce 2006 hojně navštěvován ne z důvodu příjemného posezení u dobré kávy, ale k vůli devastaci, rozkradení a v poslední době i z důvodu údajných paranormálních jevů, které kolem této budovy kolují.

Za zmínku zde také stojí, že kromě výletní kavárny tady byla i střelnice na asfaltové holuby, jezdila sem městská autobusová doprava a pořádali se tady také odpolední tanečky pro lázeňské hosty, kteří sem přicházeli z Mariánských Lázní lesem, strmým stoupáním i v dobách, kdy už k Nimrodu žádný autobus nepřijížděl. Ještě v devadesátých letech bývala tato kavárna plná lázeňských hostů i hostů z nedalekého Německa, kteří měli rádi tuto stavbu, v obdobném stylu je třeba zámeček Kladská nebo i bývalá výletní kavárna Červená Karkulka, kterou stihl podobný osud jako v případě kavárny Nimrod. Karkulka lehla popelem v roce 1993 a její sláva je tak nenávratně pryč, jako u věhlasné kavárny Nimrod.

Po desetiletém výročí od uzavření této malebné stavby si pojďme připomenout Nimrod z vyprávění někdejšího správce pana Zavázala, který své vzpomínky písemně zaznamenal a tento autentický text je převzat z periodika vlastivědného kroužku Hamelika v Mariánských Lázních.

"V roce 1945 jsem převzal do národní správy výletní restauraci a kavárnu NIMROD v polesí tepelského kláštera. Podnik byl velice dobře zařízen, jak inventářem restauračním a kuchyňským, tak pokoji. Byly tu čtyři pokoje velmi pěkně vybavené. Připravil jsem podnik ihned do provozu. Sezóna byla překvapující – denně sem přicházeli hosté na občerstvení všeho druhu.

Jednou při nákupu v Mariánských Lázních jsem se potkal s jedním známým – šéfkuchařem z hotelu ŠROUBEK v Praze, jménem Oskar DIETL, který byl rodákem z nedalekého Mnichova (Einsiedl). Měl tři bratry a dvě sestry a všichni byli zaměstnáni v sezóně jako číšníci a hoteloví portýři, sestry jako kávové kuchařky, pokojské či hospodyně. V letech 1945-1946 byli soustředěni do vysídleneckého tábora ve Sklářích a odtud později do Německa. Až na jednoho. Jmenoval se Otto a nechali ho zde jako "antifašistu". Býval sociálním demokratem. Oskar DIETL, nejstarší ze sourozenců, pracoval jako šéfkuchař u americké armády v hotelu ESPLANADE. Když jsem se na jedné z návštěv u něho na Esplanade zmínil, že sháním šoféra, Oskar mi nabídl svého bratra Otu Dietla, že je automechanik. Tak jsem ho přijal. Jezdil s autem a konal různé pomocné práce na Nimrodu. O auto se staral svědomitě. Obstaral všechno, co se týče náhradních součástek, gum, plášťů, oleje, benzinu, montážní skříňky atd. Bylo mi záhadou, odkud ty věci nosil.

Po zimě 1945/1946 tu bylo již veseleji. Na NIMRODU jsem měl od jara 1946 několik pracovních sil z nedalekého Sangerbergu (Prameny), kterým dělal Ota parťáka. Připravovali jsme terén okolo Nimrodu, lakovaly se verandy zvenku i zevnitř, zahradní nábytek, zkrátka chystali jsme se s nadějemi na sezónu 1946. A opravdu – v krátké době bylo vše připraveno, včetně skladu na víno, sklepů na brambory, na zeleninu apod. A přišel den, kdy se začalo přivážet objednané zboží. Společně jsme je uskladňovali a každé zboží mělo svou skladovou kartičku. Při kontrole se nikdy nepřišlo na žádnou chybu.

Krádeže na Nimrodu a odhalení pachatele

Až jednoho krásného dne přijeli hosté z Plzně, a to hned odpoledne. Snídali, svačili, obědvali a po obědě se podávalo víno. Bílé v sedmidecových lahvích, z Mutěnic, velmi dobrý druh. Při otevření druhé lahve si mě zavolal host a podal mi také skleničku vína. Při přípitku jsem zjistil, že to není víno, ale obyčejná voda. V té chvíli začali všichni prskat a plivat, i se mnou. Jak se to mohlo stát ?

Rychle jsem přemýšlel a vzpomněl si, že se takové případy v Mariánských Lázních stávaly. Šetřením se pak zjistilo, že závozníci a šoféři, kteří zboží rozváželi z Vépézetky, proměňovali ne vodu na víno jako Ježíš, ale opačně – víno v prachobyčejnou vodu. V mém případě to však nebylo možné. Víno z Mutěnic bylo dovezeno přímo od pěstitele železnicí v bednách a z nádraží přímo na NIMROD. Do vinného sklepa vedla dvě okénka, ale byla zamřížovaná a navíc krytá pletivem. Jimi nešlo vniknout do sklepa a jiný přístup, kromě silných kovaných dveří, které zhotovil sám Ota DIETL možný nebyl. Počal jsem s prohlídkou dveří. Zámek byl v pořádku a hned druhý den jsem nechal Otovi přidělat ještě další kovové petlice a zakoupil jsem si silný visací zámek v Plzni a jím jsem sklep zavíral sám. V té době tu nebylo ještě jiného zaměstnance než Oty Dietla. Tudíž jsem ho měl v podezření.

Ale on nic netušil, totiž že už se přišlo na to, že je v lahvích voda. Když pro něho nebyla práce, dával jsem mu volno. Chodíval obvykle domů do Mnichova přes les. V jeho nepřítomnosti jsem začal s kontrolou vinného sklepa a prohlížel láhev po lahvi, zda nejsou poškozené špunty, staniolové kloboučky a když jsem zjistil poškození, otevřel jsem láhev a ochutnal. U likérů jsem zjistil slabou stupňovitost. Sehnal jsem si alkoholoměr a změřil poškozené lahve. Shledal jsem snížení alkoholové stupňovitosti až o 10 %. Poškozené likéry jsem vyřadil ze skladu a postupně dával Dietlovi k ochutnání, jestli se náhodou nepřizná. Ale on se k ničemu neznal, ani když jsem našel v jeho "štrozoku" schovanou a již načatou láhev rumu, která pocházela z mého skladu. Místo ní dal do fochu, kde bylo na skladové kartičce 22 lahví keyrumu, jednu prázdnou téže značky, již odloženou a připravenou k odvozu. Zabalil ji jako plnou do obalového papíru, který sejmul z jiné plné lahve a tuto vložil mezi ostatních 21 lahví až dospoda. Pečlivější prohlídkou jsem zjistil, že schází ne jedna, ale tři plné lahve. Byly úplně prázdné !!!

Přemýšlel jsem, jak ho chytil při činu a usvědčit a tak jsem na něj připravil lest.

Přivezl jsem z Plzně jednu barvu používanou v kuchyních – červenou – bretoň, a jednu žlutou, žloutkovou, a když měl Dietl volný den, šel jsem do sklepa, znovu pozorně prozkoumal dveře a zjistil jsem, že kování na nich bylo stahováno šrouby z v e n č í a utahováno matkami. A tak když Ota Dietl uvolnil matky, mohl klidně dveře pootevřít a protáhnout se tělem z té strany, na které byly dveře zavěšeny, a pak tu řádit podle libosti.

Abych ho chytil "na špek", posypal jsem všechny matky červenou barvou a podlahu ve sklepě žlutou barvou, těsně u dveří, aby to nezpozoroval. Druhého dne přišel a přinesl několik pstruhů. Dal jsem je do ledu a řekl, že "jdu do Mariánek a že vrátím se až po šesté večer."

Jaké bylo překvapení, když jsem vrátil ! Otto Dietl měl zřetelně špičky prstů červené a stopy po žluté barvě jsem hravě odhalil tím, že jsem pokropil podlahu slabě vodou až k oknu do kuchyně, kde obyčejně Ota sedával. Ten si v té době pokuřoval a nabídl mi také tabák do dutinek. Když jsem pokropil vodou místo, kde seděl, zbarvila se podlaha silně žlutě. Vše bylo jasné a tak jsem jen provedl výslech: "Pane Oto, od čeho máte prosím vás červené prsty ?" – Zarazil se, podíval se na prsty a klidně povídá: "Jak jsem přebarvoval roury u rezervoáru, tak mně něco zůstalo na prstech a ne a ne to pustit." - "A co, pane Oto, ta žlutá barva, co je pod vašima nohama ... ?" - A Ota: "To teda nevím, jak se to sem dostalo ... Asi to sem zanesl nějaký host!" - Já nato: "Pane Oto, pojďte se mnou do vinného sklepa, máme tam spolu nějakou práci!" a s opatrnosti jsem mu dal klíče, aby šel napřed a otevřel, že si sebou vezmu ze stolu nějaké dodací listy pro forma, že je potřebuji. V kapse jsem měl pistoli pro případ, že by mě ve sklepě chtěl napadnout. To se však nestalo. Jakmile chtěl otevřít dveře klíčem, povídám: "Pane, otevřete prosím pro změnu ty dveře tak, jak jste zvyklý je otvírat, když nejsem zrovna na Nimrodu!!!"

Ale Ota klidně odpovídá: "Já je přece otvírám prvně, co jste mi dal tenhle klíč, jak bych je měl mít ve zvyku otvírat ??? - "Pane Oto," říkám, "teď mně řekněte ale upřímně, od čeho máte ty červené prsty a od čeho ty žluté podrážky na botách ? Ale mluvte pravdu!" – Odmlčel se a povídá: "Já sám nevím, kde jsem k tomu přišel." – "Tak já vám ukážu, od čeho je máte!" a prstama jsem začal na kování odšroubovávat matky, které nebyly ani příliš utažené a hned po prvních třech jsem mu ukázal své prsty a povídám: "Teď už snad vám je jasné, od čeho máte prsty červené ?" – Ota Dietl nečekal na další vysvětlování, co se týká žluté barvy, vyrazil po schodech vzhůru a prchal do lesa. Marně za ním volám, aby se vrátil. Utíkal až se mi ztratil z dohledu.

Vrátil jsem se do domu, vzal telefon a volám četnickou stanici v Mnichově. Mluvím s velitelem a vyprávím mu, co se stalo. Prosil jsem ho, aby vyslal hlídku k Rájovské myslivně, kam pravděpodobně prchal (byla prázdná). Ale velitel odpověděl: "Já mám na stanici jediného strážmistra, ostatní jsou na obchůzkách a vrátí se nejdřív za tři hodiny. Jsou někde v katastru u Rájovské myslivny a vrací se pak přes ALM (Polom) do Mnichova. Pokusím se však jim jít naproti a sejdu-li se s nimi, uděláme prohlídku lesní zkratky mezi Rájovskou myslivnou a Mnichovem, snad ho vyčucháme."

Našli ho zanedlouho. Byl na Rájovské myslivně a zpytoval tam svědomí. Na otázku strážmistra, proč není v práci na Nimrodu, řekl, že měl s vedoucím nějaké nedorozumění. Strážmistr mu rozkázal, aby šel s ním na NIMROD, že to "nedorozumění" přešetří. Nechtělo se mu, ale na energický povel přece jen – chtě nechtě - šel. Když přišel na NIMROD, byl jako opařený, strážmistr mluvil za něj, že cestou už všechno přiznal a že to všechno nahradí. Celou hodinu jsme do něho mluvili, proč to dělal. Jeho odpověď – že prý ze stesku, že tu zůstal z rodiny sám a že mohl jen přemýšlet, co si počít, aby na všechno zapomněl. I několik slzí se objevilo v jeho očích, snad na důkaz, jak toho lituje. V příručním skladu jsem měl všechny lahve zředěných likérů: celkem 20 kusů, 3 lahve od keyrumu prázdné a šest od obyčejného rumu. Dále 11 sedmiček bílého víno zaměněného za vodu, 9 litrovek červeného vína. Před strážmistrem jsem se ho zeptal, zda je ochoten vše nahradit, a on, že ano, abych si to strhával 75 % jeho mzdy na úhradu. Prosil za odpuštění a aby se upustilo od soudního stíhání. Věděl, co by ho asi čekalo. Strážmistr na mou žádost upustil od podepsání formálně už sepsaného protokolu a tím bylo vše vyřízeno.

Usmíření a Dietlův příběh

Druhý den jsem mu nařídil, aby obrátil kování na dveřích vinného sklepa matkami dovnitř, takž i po této stránce bylo všechno v pořádku. Poněvadž se u mne stravoval a měl tu ubytování, hostům ochotně umýval auta a podobně, přišel si na nějaké koruny. Zároveň jsem mu dával postupně zředěné likéry k dispozici až do úplného zaplacení škody.

V sezóně 1946 jezdíval denně za nákupem do přilehlých vesnic pro mléko, pro máslo a smetanu, vejce, drůbež, telecí, vepřové i srnčí. Speciálně pstruhy mně zajišťoval Ota Dietl a zpočátku jich bylo tolik, že jsem je ani nespotřeboval. Bylo mi divné, že přinesl vždy tolik pstruhů, kolik jsem mu řekl, někdy i více. V prádelně na NIMRODU jsme měli betonový bazén, kam se pohodlně vešel metrák ryb. Ota je přinášel v soudku ze dřeva speciálně pro přepravu ryb. V soudku měl 8 až 10 kg pstruhů. Tehdy byly ryby laciné. Ota měl ruksak ušitý z vojenské celty přesně na soudek tak, aby přeprava byla jednoduchá. Nosil je vždy ráno, za svítání, po své známé lesní zkratce. Také tímto uhrazoval svůj dluh v krátké době, asi dvou měsíců. Když bylo zaplaceno, viditelně byl už mnohem spokojenější a začal být docela jiný.

Posedávali jsme po večerech – když bylo špatné počasí – na verandě a pozorovali vysokou před námi na pasece a vyprávěli o všeličems. Dietl byl takový pohraniční "čužák", pašerák, pytlačili s bratrem, nikdy však ne se střelnou zbraní, vždy jen do nastražených ok. To dělali půl života, než přišel Hitler, pak byli omezeni. Vyprávěl také o tom, jak byli zaměstnání ve vojenském lazaretě v Mariánských Lázních. Otto byl mnohem mladší než jeho bratr Oskar a byl povolán až v roce 1943 na vojnu. V krátké době odjel na ruskou frontu, kde byl nasazen jako automechanik u vojenské kolony. Vyprávěl, že si sám přivodil průstřel pravé ruky na dvou místech – aby se dostal z fronty. Dostal se do vojenské nemocnice v Polsku a odtud dostal zdravotní dovolenou domů, do Mnichova, do Horního Hamru před Vánocemi 1944. To už byl rozhodnut, že bude dezertovat.

Dietl skrývající se jako dezérter v hlubokých lesích

Uniformu už neoblékl a hned o dovolené začal se stavbou bunkru. Postavil si ho na vrchovině proti rodné chalupě v Horním Hamru, takže na domov viděl dalekohledem. Zde setrval v dezerci od Vánoc 1944 až do května 1945,kdy se na silnici objevily velké podivné kolony, které ho velice mýlily. Neměl už ani pojem o přesném čase.

Ze svého bunkru vycházel dolů jen za noci, když už neměl chléb ani jiné potraviny. Zprvu chodil tajně do chalupy svých rodičů, kde vždy nafasoval a pak se stáhl do bunkru. V lednu 1945 však překvapila jejich chalupu vojenská pátrací četa tří vojenských četníků. Prohledali chalupu i obě sousední chalupy a také nedaleký mlýn důkladně prozkoumali. Vyšetřovali všechny obyvatele Horního Hamru. Když nic nezjistili, odešli. Všichni domácí svorně tvrdili, že se s nimi Ota Dietl rozloučil, když odjížděl zpátky do Polska, neboť se tam prý měl po dovolené hlásit. Poněvadž zůstával nezvěstný, pátralo po něm četnictvo a provádělo častěji namátkové nečekané kontroly v chalupě jeho rodičů, ve dne i v noci, ale marně. To už Ota Dietl nemohl chodit k rodičům a tak se čas od času vypravil do Teplé, kde měl příbuzné, a od nich si přinášel nezbytné potraviny.

Když bylo hodně sněhu, scházel dolů až tehdy, když už neměl opravdu co do úst, a to prý používal chůdy, aby svými stopami neprozradil svou přítomnost. Chůdy si vyrobil tak, že je na konci zkrojil do podoby jeleního kopýtka, aby zahladil lidské stopy. Vyprávěl, že ho jistě musel někdo v Teplé prozradit, protože pátrací akce náhle zesílily a byly provedeny dva velké zátahy v síle asi sto mužů v přilehlých vrchovinách. Na jeho dopadení nebo pouhé prozrazení byla vypsána odměna 50 000 marek, jak hlásaly velké plakáty ve všech obcích v okolí i v městě Teplá.

Když byla vypsána tak velká odměna, dostali příbuzní v Teplé strach a odmítli mu poskytovat potraviny. Zůstal odkázán jen sám na sebe. Zprvu to řešil tím, že chodil za tmavých nocí na lup a vykrádal sousedům králikárny a kurníky. Až do konce války pak už vydržel jen s masitou stravou.

Zcela ztratil pojem o čase. Přicházelo jaro a on dalekohledem sledoval silnici, jak se tu množí kolony a jedou oběma směry. Neměl tušení o blížícím se konci války ani si nemohl vysvětlit, proč se kolony takto křížují a proč byla některá vozidla shozena do silničního příkopu ? Nebyl v žádném styku s lidmi a tak denně od svítání pozoroval nezvyklý ruch na silnici. Kolony stále více směřovaly na Karlovy Vary a když slyšel výstřely z děl, zvědav, ale i v obavách z dalšího vývoje, bděl pak už dnem i nocí.

Dietlova poválečná anabáze

Až jednoho dne uviděl na tancích znaky americké armády a poznal uniformy amerických vojáků. Rozhodl se, že sejde dolů k lidem. Vyšel však až za šera a mířil do rodné chalupy.

Všichni byli nesmírně překvapeni, protože se domnívali, že byl již chycen a popraven. On však vše ve zdraví přežil. Druhý den donesl z bunkru zásoby potravy – dva ještě nestažené králíky, čtyři slepice, šest kilo srnčí, co pochytil na oka v lesích. Z toho pak rodina uspořádala hostinu na uvítanou.

Po několik dnech se šel přihlásit u americké Military Police s tím, že je sice německý voják, ale že v roce 1944 dezertoval a skrýval se ve vlastnoručně vybudovaném bunkru na vrchovině až do doby, než se objevili na silnici Američané. Poněvadž mu Američané ani slovo nevěřili, musel jim bunkr ukázat. Přijeli s ním na vrchovinu džípem a zavezli ho na lesní cestu asi sto metrů od bunkru. Dietl řekl: "Nyní už musíme pěšky, dál to s vozem nejde." – Všichni vylezli z auta a Dietl je vedl chvíli houštinami chvíli po planině, až došli na vyvýšený kopeček, pokrytý oblázky a jen řídce zarostlý křovisky. Marně se Američané rozhlíželi kolem, kde by mohl bunkr být. Až pak Dietl řekl: "Zde je to!" Pohlíželi na kopeček a nikdo nevěřil. Teprve, když vzal Dietl za drátěné oko v kameni, objevil se otvor a celé doupě. Bylo 180 cm vysoké, od vchodu dva metry dlouhé a 1,5 metru široké. V tomto dvoumetrovém prostoru byl na zemní podezdívce kavalec, na kavalci slamník, jedna deka pod hlavu jako polštář, další tři vojenské deky na přikrytí. Podezdívka byla šalována prkny. V rohu u vchodu stála kamínka postavená z hlíny s roštem a s dvířky. Komínek byl veden šikmo rourou z bunkru do křovisek, která jej dostatečně maskovala. V kamínkách topil Dietl jen v noci a jen bukovým dřevem, takže kouře bylo poskrovnu. Přesto však k rozplynutí kouře sloužil dobře placatý kámen, položený na díru komínku. Dietl byl také dobře oblečen - vysoké vojenské boty, vojenská uniforma včetně kabátu, pěkná celta.

Vodu si v zimě dělával ze sněhu nebo ji příležitostně nosil z bystřiny zezdola v bandasce.

Američany tedy přesvědčil a ti celou věc ohlásili veliteli. Ten si bunkr také prohlédl a dovolil, aby se u nich Dietl stravoval a dostával i přídavky v konzervách a cigaretách. Velitel pak vzal několik důstojníků US Army a znovu se zajeli podívat na bunkr a vyfotografovali si jej i s Dietlem vpředu. Vystavili mu papír, že je zproštěn stíhání jako zajatec a byl propuštěn.

Od té doby začal Dietl navazoval styky více s Američany než s domorodci. Prozradil Američanům také několik aktivních nacistů z Mnichova, kteří pak byli přednostně odsunuti do sběrného tábora v Mariánských Lázních. Pak začal shánět všechno, co mohl potřebovat a zpeněžit. Od Američanů dostal všelicos – konzervy, sádlo, cigarety, zkrátka "kontrabant" všeho druhu. Byl velmi chytrý, "kontrabant" vyměňoval za kořalku, kde se dalo, a vždy sehnal nějakou tu láhev, kterou pak vyměnil zase Američanům. Potom začal rabovat vozidla, shozená v příkopech a všechno, co bylo volně položeno, odnášel do rodné chalupy. Tam vše schovával na půdách, v kolnách. Nakonec začal s demontáží lehkých vojenských vozidel. Hlavně se zajímal o pláště, duše, relé, benzin, olej. Nebyl sám v tomto počínání, ale třebaže americká MP toto počínání stíhala, měl osobně jisté privilegium a Američané jeho činnost přehlíželi.

Potom si našel Ota různé úkryty na demontované součástky na spojovací cestě Mnichov-Sangerberg.-Kladská. Poblíž cesty byl les, kde si větší odmontované součástky zakopával, a to vždy mezi dvěma stromy, vzdálenými od sebe 3 metry, aby později skrýš rychle nalezl. Stromy si označoval hřebíky-papíráky, na nichž si vypiloval římské číslice od I. do XX. Hřebíky přibíjel do stromů, mezi nimiž byla skrýš a v notýsku si vedl přesný seznam věcí, které tu byly zakopány. Sám mi ukazoval např. u V. záznam "2 duše, 1 plášť". Věděl přesně, kde má co zakopáno. Tuto lokalitu si vybral také proto, že to byla mrtvá cesta, málo frekventovaná a on tu nebyl nikým rušen. Terén měl označen zelenou barvou, od začátku až na konec u nějakého kamene. Pro "kontrabant" chodil výhradně sám, nebral si ani bratra, protože mu nevěřil, že prý byl "naci". Pokud tu byli Američané, vedlo se mu i celé rodině dobře. Žilo se ze zásob, které nosil z kuchyně Američanů. Nosíval často i zbytky od oběda či večeře, takže se dostalo i na sousedy. Dietl s bratrem pak na oplátku chytali pro Američany pstruhy. Za 5 – 6 kg pstruhů dostali v Mnichově u amerického velitele karton cigaret a doutníky. "Všechno jednou končí," povzdechl si při vzpomínání Dietl. Američané se stahovali do Mariánských Lázní a odcházeli a po převzetí moci českou RG (revoluční gardou) odcházeli za Američany i Němci z tohoto území do Německa. Zpočátku bylo kam sáhnout, protože zásob bylo hodně, ale ubývaly a ubývaly. Mnoho poschovávaných věci zničila vlhkost a rez.

Dietl jako antifašista nešel do odsunu a zůstal zde. - V září a v říjnu 1946 po sezóně chodil na houby. Znal přesně místa, kde rostly a přinášel jich plné koše. Sušili jsme je, nakládali do octa a soli. Šel jsem také několikrát s ním, ale zatím co jsem našel jeden hříbek, on jich měl deset. Jezdili jsme spolu až na Michalovy Hory na ryzce a za dopoledne jsme jich nasbírali šest bramborových košů, které jsme si na ně museli vypůjčit ve statku. Na NIMRODU jsme ryzce rozdělili na malé a velké. Malé jsem si nechal pro sebe a velké ryzce prodali do CORSA, kde silně vyvařovali.

Přes zimu, za špatného počasí jsme posedávali v rohovém lokále, odkud bylo vidět na všechny přístupové cesty k NIMRODU. Měli jsme výhled i na cestu od Rájovské myslivny, ovšem za pomoci velkých zrcadel, které jsme pro tento účel sundali z verandy a postavili tak, že jsme dobře viděli na obě stezky vedoucí k NIMRODU. Dietl vyprávěl vzpomínky z fronty i ze života ve svém bunkru. - V zimě sem chodívali často na obchůzce mnichovští četníci. Zdrželi se tu po několik hodin, zahráli si karty, pojedli, popili a pokračovali v obchůzce dál přes RÁJOVSKOU MYSLIVNU na ALM (Polom) do Rájova a odtud do Mnichova.

Filmaři u táboráků a Dietlovo zmizení

V době mezinárodního filmového festivalu (1947) herci a zahraniční filmaři pořádali u mne na NIMRODU táboráky po dva večery. Při druhém táboráku přinesl Ota Dietl dříví z okolí NIMRODU a postavil tu velikou hranici, jež se mohla stát pro NIMROD osudnou pro nebezpečí rozšíření ohně. Rozjaření filmaři totiž počali házet do ohně lehátka, židle i stoly. Jeden z nich hodil do ohně dokonce láhev slivovice, která značně rozšířila oheň. Hrozil jsem pořadateli Karlu Hašlerovi, že zavolám na jeho útraty hasiče a tak na domluvu několika rozumných herců byl tábor pozdě v noci uhašen. Bylo to kol 3 hodiny ráno. Po odchodu všech jsem ještě asi hodinu poseděl s Karlem Hašlerem, kterému se veselí líbilo a chtěl mermomocí další den pokračovat v bujarostech s táborákem. S tím jsem nesouhlasil a odvolával se na nutné povolení nadřízených orgánů v Mariánských Lázních. - Zákaz nařídil jak požární velitel tak četnické velitelství v Mnichově. Oddechl jsem si. Poslední den filmového festivalu byl ukončen dole v Mariánských Lázních bez Nimrodského táboráku. - Karel Hašler byl garantem podniku, ale zdráhal se zaplatit škodu za spálená lehátka, židle a stoly v hodnotě 6 000 Kč. Až po několika urgencích škodu nahradil. Ota Dietl měl pak celý den práci s uklízením spouště po táboráku. Dostal za to navrch od Hašlera 300 Kč a několik nedolitých lahví likérů. Celé dva dny byl z toho hodování na mol. Nebyl pak vůbec k probuzení. Teprve třetí den, když jsem se vrátil z nákupu v Mariánských Lázních, stál tu jako znovuzrozený se třema stovkama v ruce a povídá: "Pane šéf, tím vám dluh vyrovnávám!" – Já mu vrátil 100 Kč, protože na původním dluhu zbývalo jen 213 Kč. Zároveň mě poprosil o dva dny volna, které jsem mu dal. V poledne se přišel rozloučit, že odchází. Domníval jsem se, že jde do Mnichova ke známým. Ale když se třetí den nevrátil, vzal jsem auto a zajel do Mnichova, kde jsem ho však nenašel. Ani velitel četníků ani nikdo ze známých o něm nevěděli. Objevil se tu prý jen na chvilku, že prý jde zase na NIMROD, ale zpět nedošel.

Po návratu na NIMROD jsem prohlédl jeho pokojík a další dva pokoje v zadním traktu, kde byly uskladněny slamníky, peřiny, polštáře a 120 kusů vlněných úplatů na přikrývání nohou pro lázeňské hosty na lehátkách v chladnějších dnech. Objevil jsem tu i další Otovo skladiště. Mezi dekami jsem nalezl poschováváno všechno možné z německých a amerických vozidel, hrušky s talíři, různá relé, těsnění, plechovou krabici s několika pouzdry od hodinek, prstýnky, dva přetržené stříbrné řetízky, jeden zlatý medailonek atd.atd. – V jeho pokojíku bylo mnoho špinavého prádla, několik gumových bot, avšak jízdní kolo, které tu míval, tu nebylo. Z toho jsem usoudil, že už dříve si musel kolo někde v okolí NIMRODU schovat. Zkrátka když se další dva dny neobjevil, usoudil jsem, že se rozhodl jít "za kopečky". Jestli do západního nebo východního Německa, těžko říci, protože jeho příbuzní byli odsunuti na obě strany. Ohlásil jsem to samozřejmě na četnické stanici v Mnichově a byl veden jako pohřešovaný. Přijal jsem pak jiného číšníka, důchodce jménem Pumpa, se kterým jsem se znal z dřívější doby z Plzně.

Smutný Dietlův konec

Po nějakém čase, když jsem byl opět v Mariánských Lázních, náhodně jsem spatřil Otu Dietla. Jak mě viděl, pokoušel se mi ztratit, ale to se mu nepodařilo. Zašel do trafiky, kde si koupil dutinky a tabák. Já čekal opodál až vyjde. Když jsem na něho promluvil, zarazil se a nedostal ze sebe ani slůvka. Ptám se: "Kde jste byl, Oto, že jste se nevrátil na NIMROD ?" – Začal koktat, že byl zadržen a vyšetřován za nedovolený přechod do západního Německa, kde prý chtěl navštívit sourozence. Byl dopaden na hranici a propuštěn až po 2 a půl měsících vyšetřovací vazby. Hledal prý zaměstnání, i v Mnichově, ale potom si našel místo topiče na ESPLANADE. Říkal, že se mu tam líbilo až do chvíle, kdy musel jít topit i do hotelu PRAHA. Tam měl více příležitosti k pití. Číšníci mu totiž nechávali zbytky pití po hostech a on jim za to nosil pstruhy. Alkohol byl příčinou jeho záhuby.

Ještě několikrát jsem ho později potkal v Mariánských Lázních, ale byl vždy v podnapilém stavu. Chátral stále rychleji a až po letech jsem se dověděl, že byl jednou nalezen mrtev v zimě v hustém křoví nedaleko ESPLANADE. Pro svůj poslední spánek si připravil v houštinách lože z přineseného slamníku a podhlavníku a s polštářem z peří a s peřinou. Zde pak byl nalezen náhodně, zmrzlý a částečně už zapadlý sněhem. Nalezli ho hosté při procházce lesem. Den jeho úmrtí nebylo možno stanovit. Při ohledávání místa bylo kolem něho nalezeno několik prázdných lahví od rumu ..... "

Zde končí vyprávění pana Zavázala z NIMRODU.

Autor: Jiří Adámek | čtvrtek 7.4.2016 17:19 | karma článku: 15.78 | přečteno: 1415x

Další články blogera

Jiří Adámek

Zkušenost s autobazarem

Není autobazar jako autobazar. Většina provozovatelů autobazarů se snaží nalákat kupující na různé slevy, příznivé ceny a různé služby okolo koupě ojetého vozu.

18.4.2017 v 22:42 | Karma článku: 21.12 | Přečteno: 1157 | Diskuse

Jiří Adámek

Zdravotnická záchranná služba Karlovarského kraje. Pohled z druhé strany

Pracovníci zdravotnické záchranné služby v mnohých případech berou svoje zaměstnání jako poslání. Negativní zkušeností se však může celkově uznávaný pohled na toto odvětví u některých jedinců zcela obrátit.

12.4.2017 v 21:28 | Karma článku: 12.91 | Přečteno: 367 | Diskuse

Jiří Adámek

Výprava a průzkum lokality zvané Popravčí louka

Hluboko ve Slavkovském lese, v pomyslném trojúhelníku Nimrod - Strážiště – Popravčí louka, se od dávných věků mají vyskytovat podivuhodné anomální jevy, které děsily také původní obyvatele obce Prameny i okolních obcí.

26.8.2015 v 0:00 | Karma článku: 13.59 | Přečteno: 1334 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Letní noc

Léto se blíži ke svému konci a letní noci už nejsou právě žhavé-někdy si při večerním grilování musíme přehodit něco teplého přes ramena. Ale snad ta romatika letních nocí ještě chvíli vydrží.

17.8.2017 v 23:38 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 51 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Záchranné složky (na obrazovkách) v akci

Taky jste jistě postřehli, že většina seriálů se točí ohledně dramat v lidském životě, že? A kdo s nimi přichází ponejvíce do styku? Policie nebo zdravotníci. A samo sebou i hasiči. Čili takzvané záchranné složky...

17.8.2017 v 20:20 | Karma článku: 9.11 | Přečteno: 256 | Diskuse

Libuse Palkova

Nemám ráda hady

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá..Určitě si tuhle písničku pamatujete z dětství. I já má ráda všechna zvířátka, nejen chlupatá, ale některá naopak nesnáším-třeba pavouky a hady

17.8.2017 v 19:31 | Karma článku: 8.43 | Přečteno: 261 | Diskuse

Naďa Dubcová

Pan Srp hledá kladivo

Pan Srp nám dnes v televizi s vážnou tváří sdělil (psáno mými slovy), že v roce 1968 byli komunisti hodní, že by se účast ve straně neměla brát jako mínus pro funkci v radě v ÚSTR, na kterou je tlačen (proč?) a vůbec...

17.8.2017 v 19:29 | Karma článku: 23.55 | Přečteno: 470 | Diskuse

Klára Tůmová

Hlídání divé zvěře, den pátý

"...sometimes I just fall and break, sometimes it just overflows, I can't take no more, I can't take no more, no more..." Právě v této fázi slavného videoklipu se hrdinka vrhá z okna. Já mám chuť řvát, tohle snad už není možné!

17.8.2017 v 18:02 | Karma článku: 7.19 | Přečteno: 163 | Diskuse
Počet článků 6 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1590

Posledních 10 let se věnuji profesionální činnosti v oblasti audiovizuálních děl, jako kameraman, střihač a částečně 3D grafik, zejména zpravodajství a dokumentárních filmů. www.advrecord.cz

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.